Oběhová soustava - Histologický atlas

OBĚHOVÁ SOUSTAVA

Základ oběhové soustavy tvoří srdce, které slouží jako čerpadlo pohánějící krev jejím řečištěm tvořeným sítí tepen a kapilár, které rozvádí krev do všech tělních částí a žil, které ji vedou zpět k srdci. Je tak vytvořen uzavřený systém oběhu krve, který dosahuje dokonalosti u zástupců ptáků a savců, zejména díky oddělenému systému plicního a tělního oběhu (Paleček, 1987).

Srdce

Srdce (cor nebo cardia) je dutý orgán umístěný v dutině hrudní, tvořící hnací motor oběhové soustavy. Makroskopicky jej můžeme rozdělit na čtyři základní části: pravou a levou komoru a pravou a levou síň (Kittnar, 2003). Předěl síní a komor je tvořen vazivovým srdečním skeletem, který také vytváří základ srdečních chlopní a úponů kardiomyocytů (Junqueira et al., 1999). Stěny jednotlivých dutin se vyznačují výrazně odlišnou silou stěn. Obě síně mají relativně tenkou stěnu, přičemž levá síň má stěnu tenčí než síň pravá (Kittnar, 2003). Rozdíl v tloušťce svaloviny je patrný i mezi komorami, zatímco myokard pravé srdeční komory je široký 4mm, myokard levé komory dosahuje až 14 mm (Lüllmann-Rauch, 2012).

Stěna srdce je tvořena třemi vrstvami: endokardem, myokardem a epikardem. Vazivový obal srdce se nazývá perikard (osrdečník). Endokard vytváří vnitřní výstelku jak dutiny srdeční, tak veškerých chlopní. Je tvořen jednou vrstvou endotelových buněk a subendotelovým vazivem, které se skládá z kolagenních a elastických vláken a částečně také z hladkého svalstva. Přechod mezi endokardem a myokardem je tvořen vrstvou subendokardového vaziva, jehož síla závisí na poloze, kterou v srdci zaujímá. Například papilární svaly a šlašinky subendokardovou vrstvu zcela postrádají (Lüllmann-Rauch, 2012). Význam tohoto vaziva spočívá v jeho obsahu, jedná se o místo průchodu cév, nervů a Purkyňových vláken (Junqueira et al., 1999).

Srdeční svalovina neboli myokard (viz. 5.2.3. Srdeční svalovina) tvoří nejsilnější vrstvu srdeční stěny. Je uspořádán do jednotlivých vrstev, které jsou z části ukotvené v srdečním skeletu tvořeným tuhým vazivem (Juqueira et al., 1999). Srdeční svalovina je bohatě prokrvena kapilární sítí, která svalovinou prochází souběžně s jednotlivými buňkami (Lüllmann-Rauch, 2012).

Epikard je serózní vrstva na povrchu myokardu. Skládá se z mesothelu a tenké vrstvy vaziva. Mezi perikardem a myokardem se nachází subepikardová vazivová vrstva bohatá na tukovou tkáň obsahující cévy a nervy (Lüllmann-Rauch, 2012).

Perikard neboli osrdečník vytváří pevný vazivový obal srdce. Jeho hlavní funkcí je ochrana srdce před náhlým roztažením nebo přetížením. Skládá se ze dvou vrstev, jednovrstevného plochého epitelu a vaziva. Mezi perikardem a epikardem se nachází dutina vyplněná tekutinou usnadňující jejich vzájemný pohyb (Lüllmann-Rauch, 2012).

Poslední výše zmíněnou strukturou jsou srdeční chlopně. Jejich základ je tvořen tuhým vazivem fibrosou, ukotveným v srdečním skeletu, a řídkým vazivem spongiosou. Povrch chlopní je kryt vrstvou endotelových buněk. Chlopně v srdci zaujímají nezastupitelnou funkci, jejich úkolem je usměrnit a zabránit zpětnému toku krve. Na rozhraní síní a komor se nacházejí chlopně cípaté a na místě odstupu srdečních cév se nacházejí chlopně poloměsíčité (Lüllmann-Rauch, 2012).

Srdce je orgánem, pro který je typická vlastní automacie a rytmicita (Machová, 2002). Zdrojem impulsů zodpovídajícím za srdeční stahy je především převodní systém srdeční, který se skládá z několika částí, jmenovitě ze sinusového uzlu, atrioventrikulárního uzlu, Hisova svazku a Purkyňových vláken (Lüllmann-Rauch, 2012), ale také autonomní nervový systém tvořený sympatickými a parasympatickými vlákny, zodpovídajícími za rychlost srdeční frekvece (Junqueira et al., 1999).

Sinusový uzel (nodus sinuatrialis nebo také Keith – Flackův uzel) je primárním zdrojem rytmicity srdce. Uložen je v místě vstupu horní duté žíly (v. cava superior) do pravé síně. Dochází v něm k tvorbě vzruchů způsobujících rytmické smršťování myokardu síní. Přenos vzruchu po tkáni je umožněn přítomností elektrických synapsí na membránách kardiomyocytů. Tyto vzruchy jsou vedeny do další části převodního systému srdečního, do atrioventrikulárního uzlu (sinus atrioventricularis neboli Tawar – Aschoffův uzel). Tento uzel se nachází ve stěně pravé předsíně, nad okrajem trojcípé chlopně, a jeho činnost je podřízena činnosti uzlu sinusového (Lüllmann-Rauch, 2012). Z atrioventrikulárního uzlu přechází vzruch na tzv. Hisův svazek tvořený Purkyňovými vlákny. Tento svazek prochází srdečním skeletem a vytváří jediné vodivé spojení mezi srdečními síněmi a komorami. Dále se dělí na pravé a levé Tawarovo raménko. Levé raménko se dále dělí na dva svazky, které se skrze subendotelovou vrstvu dostávají až k srdečnímu hrotu, jež inervují (Jungueira et al., 1999).