Mízní soustava - Histologický atlas

MÍZNÍ SOUSTAVA

Brzlík

Brzlík (thymus) se řadí mezi centrální lymfatické orgány. Funkcí brzlíku je produkce lymfocytů. Uložen je v dutině hrudní za hrudní kostí (sternum). Povrch brzlíku je kryt vazivový pouzdrem, které proniká do nitra orgánu a rozděluje jej septy na jednotlivé lalůčky (lobuly). Společně se septy prochází brzlíkem cévy zajišťující jeho krevní zásobení. V každém lalůčku můžeme pozorovat dvě základní složky: dřeň (medulla) a kůra (cortex).

Kůru můžeme ve světelném mikroskopu od dřeně odlišit na první pohled podle barvy. Obsahuje velké množství T-lymfocytů, roztroušených epitelových retikulárních buněk a makrofágů. Získává tak tmavou barvu. Na druhou stranu ve dřeni epiteliální retikulární buňky převládají a proto má dřeň barvu světlejší. Ve dřeni můžeme také ve světelném mikroskopu rozpoznat takzvaná Hassalova tělíska různé velikosti. Tato tělíska se skládají z epitelových buněk uspořádaných do kruhu. V případě, že tělísko přesáhne určitou velikost, dochází k zániku kruhového uspořádání a vzniká homogenní tělísko. Jejich funkce není dodnes uspokojivě vysvětlena, se zvyšujícím věkem však dochází k jejich růstu.

V průběhu života postupně dochází k degradaci a zániku tohoto orgánu, přesto i ve vysokém věku jsou zbytky této tkáně v těle přítomny. K postupné degradaci dochází od nástupu puberty, přičemž největší úbytek postihuje kůru, která je postupně nahrazována tukovým vazivem. Dřeň je většinou zachována v podobě souvislého pásu (Lüllmann-Rauch, 2012). Degradace brzlíku je ovlivňována některými hormony. Největší vliv na ni má adrenokortikotropní hormon (ACTH) vylučovaný předním lalokem hypofýzy (adenohypofysa) nebo pohlavní hormony. Naopak růst brzlíku je stimulován u jedinců po kastraci nebo hormonem somatotropinem (STH) vylučovaným předním lalokem hypofýzy (neurohypofysa) (Junqueira et al., 1999).

Slezina

Slezina (lien) se nachází intraperitoneálně v levé brániční klenbě (Lüllmann-Rauch, 2012). Jedná se o orgán, který je součástí jednak oběhové a jednak mízní soustavy (Paleček, 1987). Slezina má několik funkcí: obrana organismu, produkce lymfocytů, destrukce červených krvinek (erytrocytů) a zásobárna krve (Junqueira et al., 1999). Z histologického hlediska se jedná o tkáň podobnou lymfatické uzlině (Paleček, 1987), představuje největší lymfatickou tkáň v těle.

Na povrchu je slezina kryta pevným vazivovým obalem, který vstupuje do nitra orgánu a vytváří vazivové trámce (trabekuly), které rozdělují dřeň (pulpa) do husté sítě. Dřeň je již při pohledu světelným mikroskopem dobře rozlišitelná na dva základní druhy: červenou a bílou (Paleček, 1987).

Bílá pulpa se skládá ze tří základních složek: periarteriální lymfatické pochvy (viz.níže), lymfatických uzlíků a marginální zóny, která tvoří přechodnou hranici mezi bílou a červenou dření. Vyskytují se v ní jak B-lymfocyty, tak i T-lymfocyty a u potkana je navíc oddělena krevními sinusy (Lüllmann-Rauch, 2012).

Červená pulpa je tvořena dřeňovými provazci a venosními sinusy. Obsahuje také velké množství makrofágů, které jsou zodpovědné za fagocytózu poškozených nebo starých červených krvinek (Lüllmann-Rauch, 2012).

Součástí vazivových trámců jsou krevní cévy (trabekulární arterie), mízní cévy a nervy. Trabekulární arterie vystupují z vazivových trámců v oblasti bílé pulpy jako arterie bílé pulpy (arteriae centrales) a dále se větví. V oblasti bílé pulpy jsou arterie obaleny lymfocyty, které vytvářejí periarteriální lymfatickou pochvu. Po vstupu do červené pulpy cévy vytvářejí arteriae penicillatae, které jsou zakončeny pochvou z retikulárních buněk, lymfoidních buněk a makrofágů (Jungueira et al., 1999). Dále vstupují do venosních sinusů (Lüllmann-Rauch, 2012).